Mezinárodní výstava v Brně

Vydáno 14.2.2006

Milá Otylko,
musím Ti napsat tuhle novinku o tom našem klukovi, dokud si všechno ještě pamatuji, vždyť víš, že my bíglové máme někdy krátkou paměť.

Víš přece, jak pro mne ráno přišel náš člověk, už jsem zase moc dobře věděl, kam pojedeme, že to zase bude jeden z těch jejich vypečených výletů. Napřed to vypadalo nadějně, ráno zase připadl sníh a metrovou závěj neprojede ani naše auto, ale sousedův traktor ano, takže jsme nakonec stejně jeli. Cestou jsme se zastavili pro Alici, protože náš člověk dal konečně na moji radu, že jeho mechanika pohybu je příšerná a ukazovat se s ním na veřejnosti je hrozné. Jeli jsme tentokrát do Brna, jako vlastně pokaždé v únoru. Vím, jaký jsi z té cesty a výstavy měla strach, protože kromě holek s námi ještě jel na svoji první výstavu náš kluk, naše Íčko. Máš ho ráda, neměl to jednoduché, pořád nemohl najít správnou rodinu, až nakonec zůstal doma. Je hrozně milý a bezelstný a Ty jsi měla strach, aby mu v tom velkém světě neublížili. Neboj, dal jsem na něj pozor. Napřed jsem ho ještě chtěl naučit pár kousků, aby to cestování lidem pěkně vylepšil, měl by se od koho učit, vždyť víš, že ve zvracení jsem přeborník, ale nakonec jsem toho nechal. On je tak hodný, že by si náš člověk mohl myslet, že mu doopravdy něco je.

No, tak jsme tam nějak dorazili a pokud jsem to dobře pochytil, děly se tam nějaké zmatky, holky se šly podívat o patro výš a my jsme s Íčkem zůstali dole. Íčko šel hned první do kruhu a udělal mi hroznou radost, protože dostal ocenění Velmi nadějný 1. Pan rozhodčí pak řekl našemu člověku, že Íčko je velmi pěkný pejsek, a že určitě musí jít do závěrečných soutěží o nejkrásnějšího dorostence. Víš, skoro jsem prasknul pýchou, on ten náš kluk opravdu po tom kruhu chodil moc hezky a nechal si prohlédnout zuby a stál jako přišitý, i když za ním stál pejsek, co se tam asi zastavil jen na skok z venčení, panička mu ani neodepnula vodítko se známkou a on pořád chrastil... Když si vzpomenu, jak zlobí při předvádění všechny naše holky, musím říct, že tohle byla úplně jiná liga, co liga, to byl úplně jiný sport... Holky šly potom, to vím jenom z doslechu, a tentokrát nepřinesly žádný pohárek, ale zase úplně špatně nedopadly. Všechny byly Výborné a všechny skončily na bedně, Hepík se Škopkem třetí, Marta a Tena čtvrté. Já taky. Vyrovnaný výkon, řeklo by se. Ještě jsme tam taky potkali naši Bunny (Ideal Independence), byla Velmi nadějná, ale trochu ještě zlobila.

Na cestu domů jsme si museli počkat. Pořád tady byly ty zmíněné závěrečné soutěže. Íčko nastoupil s naším člověkem do přípravného kruhu a chvíli čekali, až přijde řada na dorostence. A tam mi udělal radost podruhé, počůral našemu člověku botu. No, je to opravdu ještě dorostenec, kdyby totiž zvedl nožičku, měl by to náš člověk vrchem, ale i tak jsem na něj byl pyšný, celej táta, kluk jeden. Pak nastoupili do kruhu a pan rozhodčí je postupně všechny prohlédl v postoji, a dělal to důkladně, a vybral pět pejsků do užšího výběru. Íčka mezi nimi. A pak je nechal hezky předvést v pohybu a nakonec zase v postoji, a Íčko celou dobu stál úplně vzorně. A pan rozhodčí zadal třetí místo, a pak druhé, a Íčko tam s naším člověkem pořád stáli... A už asi tušíš, že nakonec tím nejhezčím dorostencem na celé té výstavě se stal náš kluk. To mi tedy udělal radost potřetí. Pan rozhodčí našemu člověku blahopřál a ptal se, od kterého chovatele je. Na to náš člověk odpověděl, že není od žádného chovatele, že je jeho. No víš, je trochu přitroublý. Není jeho, je přece Tvůj a můj, to dá rozum.
Tvůj Adónis